top of page

Umění zabíjet / The Art of Killing

 

Umění zabíjet je sérií 25 fotografií, které jsou rekonstrukcí vybraných masakrů německého civilního obyvatelstva v Česku v roce 1945. Autorkou kostýmů je Jana Edrová.

První květnové dny 1945 přinesly okupovanému českému území vytouženou svobodu. Nadvláda nacistické Třetí říše skončila, a ačkoliv se zdálo, že kapitulací Německa bude násilnostem na civilním obyvatelstvu učiněna přítrž, realita byla jiná. Zejména mezi koncem války a Postupimskou dohodou, která podmínky vysídlení Němců z českého pohraničí upravovala, byly zejména na základě kolektivní viny zavražděny tisíce německých civilistů – včetně těch, kteří se podíleli na protinacistickém odboji, cizinců nebo Židů. Strůjci brutálních činů byli často příslušníci Revolučních gard (někdy parodicky nazývaných Rabovací gardy), orgánů, které se začaly formovat po květnovém povstání z řad partyzánů a dobrovolníků. Ty byly následně vysílány do pohraničí, aby tuto oblast mocensky zajistily. Jejich působení provázela celá řada stížností na jejich neukázněnost, brutální činy na německých civilistech nebo rabování majetku. Obdobně jednali i někteří členové Rudé armády a obnovované československé armády.
Na krutých exekucích se však nepodílely jen ozbrojené složky, ale také řadoví čeští občané, kteří se za učiněná příkoří chtěli pomstít. Ti, kteří byli za válečné zločiny zodpovědní, ale často v prvních poválečných dnech zmizeli do Německa. Po vypuknutí vlny masových zabíjení (počet obětí je odhadován až na 30.000) dalších několik tisíc Němců spáchalo zejména z obavy z nadcházejících událostí sebevraždu.
Ti, kteří tyto události přežili, a nebyli odsunuti, pak mnohdy vedle vrahů svých blízkých prožili zbytek života, bez možnosti dojít spravedlivého procesu. Hovořit o těchto zločinech nebylo dovoleno. A ani v dnešní době řada z nás o správnosti poválečného jednání našich předků nepochybuje. „Vypálili nám Lidice, tak dostali, co jim patřilo a basta!“

 

*****

 

The Art of Killing is a series of twenty-five photographs re-enacting selected massacres of German civilians in the Czech lands in 1945. Costumes were made by Jana Edrová.

The first days in May 1945 brought the desired freedom to the occupied Czech lands. The suppression by the Nazi Third Reich was over, and although it seemed that the capitulation of Germany would put an end to the thoughtless violence against civilians, the reality was different. Especially after the end of the war and before the Potsdam Agreement that laid down the conditions regarding the expatriation of the Germans from the Czech borderland, thousands of German civilians were killed as a result of collective guilt – including those who participated in the anti-Nazi resistance, foreigners or Jews. The instigators of these brutal acts were often members of Revolutionary Guards (sometimes nicknamed the Looting Guards), units recruited after the Prague Uprising from partisans and volunteers. These units were subsequently sent to the borderland areas to control the situation from the position of power. Numerous complaints were raised in relation to their unruly behaviour, brutal violence against civilians or looting of property. Similar conduct was adopted by some of the members the Red Army and the reconstituted Czechoslovak Army.
Cruel executions were not only carried out by armed units, but also by common Czech civilians who wanted to retaliate for the injustice that had been done. However, most of those responsible for war crimes left to Germany during the first days after the war. After the outbreak of mass killings (the number of victims is estimated at up to 30,000) dozens of thousands of Germans committed suicide because they were afraid of the forthcoming events.
The survivors of this fury who had not been expelled from the country often spent the rest of their lives living side by side with those who murdered their relatives without the chance to get a fair trial. It was forbidden to speak about these crimes. And even today, many of us do not doubt the legitimacy of our ancestors’ acts committed after the war. “They burnt down the village of Lidice, and so they got what they deserved. And there is no question about that!”

bottom of page